Příběh Evičky (za Evču vypráví taťka).

Jmenuji se Eva Peková, narodila jsem se v únoru 1991 a do 14 měsíců jsem byla zdravá, veselá a šikovná holčina. Hrála jsem si s hračkami, lezla po čtyřech jako fretka, vše nové jsem ráda obdivovala a o 5 let staršího bráchu Jirku se snažila „dohnat". Zhruba v roce a půl se rodiče začali strachovat proč ještě nechodím (přičítali to používaným „Pavlíkovým třmínkům"kvůli mírně váznoucí kyčli) a navíc jsem si začínala mnout ručičky a strkat si je do pusinky. Shodou okolností jsme měli v roce 1993 možnost navštívit ordinaci Prof.MUDr.Václava Vojty a ten mi po velice krátké době stanovil diagnózu - RETT syndrom a rodičům řekl „...největší rána to bude pro Vás, protože Vaše holčička nebude nikdy chodit do školy.." Od tohoto okamžiku se naše rodina začala hroutit. Maminka tragicky zemřela a táta mě musel umístit do ústavu.

             Zlom nastal až v roce 2000, kdy se táta oženil a nová maminka Liduška rozhodla,že skončí v práci a bude se o mě starat. Od té doby jsme pořád spolu, jezdíme v létě na Slapy, taťka mi postavil na zahradě bazén (strašně ráda se totiž koupu), předěláváme všechno u baráčku, aby se mnou mohli všude jezdit s vozíčkem, maminka Liduška má na zahradě spousty krásných kytiček, prostě pohoda.

             Co se týče přímo mě, tak v současné době (září 2007) měřím 152 cm, vážím 41 kg, nechodím ani nedokážu stát (takže se mnou většinou manipulují už taťka s mamkou spolu), nosím plínky, musí mě krmit, nemluvím, ale krásně se většinou směju. Miluji hudbu, takže už jsem si poslechla všechny žánry - od operních árií,symfonických básní, country, až po popul.hudbu (mamka už pozná podle mé nálady co mi má pustit).Z jídel mám ráda omáčky (pokud možno s masem),ale i třeba českou klasiku - knedlo,vepřo,zelo.S pitím je to horší, to mě musí naši přímo nutit, a tak na mě zkouší různé finty jak do mě dostat tekutiny (třeba melounem).

             Jezdili jsme také do lázní, kde jsem měla nejraději vodní procedury a cvičení na míči. Teď už to ale nejde protože jsem velká, a tak cvičíme doma na míči a posilujeme zádové svaly a nožky, které nepoužívám. Když jsem nervózní (unavená, nebo chci jíst),tak si koušu stejný prst, takže tam mám pěkný mozol, ale při dobré náladě mám mírně vypláznutý jazýček (naši říkají že to je dudu - dudlík, který mám pořád s sebou).Nejšťastnější jsem přeci jenom když vidím talíř, a nebo mi po jídle pustí oblíbenou Anetu - to mi vyloudí na tváři i úsměv.

             Pokud mě chcete více poznat, nebo se rodičů na něco zeptat, klidně napište, rádi Vám odpovíme. Pokud nám chcete pomoct budu moc ráda, poznala jsem stejně postižené - RETT kamarádky na nedávném setkání s rodiči a bylo to moc fajn (musíme teď sehnat penízky na další setkání).Tak se mějte hezky a PAPA  Evča - Váťa (tak mi říkají naši).